Jak je to se zasvěceními

Dráhy mezi světy se mohou zdát někdy opravdu dlouhé. A je tomu skutečně tak, přestože délka, ne vždy znamená dlouhou vzdálenost. V případě propojování mezi jednotlivými úrovněmi existence se mohou určité kvality i kvantita energie „ztratit“, přerušit, k čemuž může dojít změnou nastavení vědomí k naprosté neschopnosti tyto kvality přijmout. Tento proces změny není možné při běžném fungování vědomí v našem dimenzionálním systému zaregistrovat.

Zasvěcení do vysokovibračních  systémů mají smysl v případě, že jednotlivé kvality energií mezi sebou komunikují, neboť vše je energie, která mezi sebou komunikuje. Pokud energetická kvalita člověka nekomunikuje s energetickou kvalitou určitého systémů, a to zcela na vědomé úrovni, nemají zasvěcení pro žádného člověka valného přínosu. Vyšší typy energií mají za úkol pomoci „nižším“ typům energií povýšit jejich původní hodnotu, což leckdy může být na pomyslný „úkor“ nižších, lépe řečeno pomalejších a hustších typů energií.  Vyšší energie může zasadit nižší energii příliš velký rámec s vysokým energetickým nábojem, což vede k určitému nepřirozenému procesu vývoje. Pomalejší typ energie se přestává vyvíjet svou přirozenou cestou a přirozeným tempem a učiní něco, co bychom mohli nazvat kvantovým skokem, který je ovšem skutečně proti přirozenému kontinuu vedenému na časové ose v časoprostorovém vnímaní, které je vlastní naší dimenzionální bytosti.

A přestože z jednoho úhlu pohledu se působení vyšších kvalit může někomu jevit jako pomalé, pro naše lidské vědomí je však velmi rychlé. Naše vědomí navýší svůj vibrační potenciál, avšak přirozenou daní v tomto nepřirozeném procesu je možnost přirozeného poznání vlastních psychických mechanismů, a to především našeho Ega. A právě díky různým vysokovibračním systémům máme nyní tu možnost, zcela nepřirozeně a uměle zvýšit velké množství energetických kvalit vědomí, ale…. Podaří se nám však většinou „zvýšit“ jen určitou část vlastního energetického systémů a ostatní zůstávají „dole“.  A jsou to právě tyto vyvýšení segmenty vědomí, které pak mají  za úkol „vytahovat“ a energeticky stimulovat  „spodní“-  nevyvýšené části vědomí.

Zasvěcení umožňuje rozšiřování vědomí. Je to iniciace vědomí, jenž má za úkol přitahovat ostatní „spodní – nerozvinuté“ segmenty, což však ve většině případech, nefunguje, jelikož se adekvátně vyrovnanosti duálního rozštěpu vědomí, naruší přirozená struktura horního segmentu již „navýšeného“.  Zasvěcení jsou tedy v podstatě umělými nástroji, které znemožňují přirozený vývoje, avšak paradoxně k přirozenému vývoji vedou. Nepřirozenost spočívá především v tom, že ve vývoji lidské bytosti není zachována kontinuita. Ale… problém tkví v tom, že bez těchto vibračních „antibiotik“ bychom se nemohli posunout na stezku přirozeného vývoje. Tato slova je dobré ovšem chápat správně. Zasvěcení jsou v podstatě jakási antibiotika.  Proces navyšování a „vytahování“ zbylých spodních segmentů směrem k navýšeným segmentům je vlastní cesta. Máme zde však velký problém, se kterým bylo při konstrukci systémů počítáno a tak se dosavadní verze systémů mohou velmi brzy zhroutit. Koncepce systémů velmi těžko koreluje s lidským vědomím v jeho současné podobě.

Zjišťuje se, že „navýšené“ segmenty vědomí nejsou schopny k sobě přivézt zbytkové energie. A  zatímco jednotlivé segmenty vědomí rostou, určité segmenty zůstávají stále ve své původní pokřivené podobě. Dochází pak k tomu, že namísto prvoplánovité kompaktnosti osobnosti se energetický systém člověka rozpadá. Ne vždy tohle proběhne.  Opravdu ne každý je připraven přijmout tato antibiotika. Je zde velmi mnoho rezistentních pacientů.

Naše vědomí je zvyklé na svůj vlastní systém a zasvěceními se pak toto vědomí snaží ze stávajícího systému odpojit. Je to stejné jako když někdo vystuduje stření zdravotnickou školu a půjde rovnou operovat mozek.

Je zde však určitá „neférovost“ v tom smyslu, že není možné vlastní přirozeně danou vědomou iniciativou překročit rámec současného systému. Překročení se stalo závislým na pomoci různých kvalit energií z jiných systémů, a tím pádem člověk ztratil smysl vlastního konání v jeho přirozené podstatě. Bylo by pochopitelné, kdyby lidské vědomí hrálo na herním poli s figurami jemu vlastními – tedy, aby jemu byl umožněn vývoj právě díky podmínkám daného sytému. Je zvláštní, že jakýsi pomyslný výstup z našeho omezeného matrixového systémů je možný právě díky pomoci jiného sytému. A proto je velmi důležité, aby se jednotlivé systémy prolnuly a vytvořily jedinou realitu. Pak bude zachováno fair play vůči současnému vědomí mající obyčejná lidská bytost.

Jsme přijímač a vysílač v jedné bytosti. Jsme schopni dojít k energetickým změnám a dojít k pravdě. A k této pravdě se můžeme dostat i za pomocí spojení s vyššími projevy existence, přestože tato pomoc je ve skutečnosti nepřirozeným zásahem.

© Klára Hanzalová 2011